» Paříž » Pravý břeh

Paříž - pravý břeh

Louvre

Největší palácový komplex na světě, stavěný po celá staletí. Nejstarší část je pod nádvořím Cour careé: jsou tu základy původní pevnosti, zbudované v prvních letech 13. st. králem Filipem Augustem. Ve 14. st. byl hrad proměněn dočasně v rezidenci, ale trvalým sídlem francouzských králů se Louvre nestal. Za Františka I. byl Cour careé přestavován na renesanční sídlo. V pol. 16. st. vdova po Jindřichovi II, Kateřina Medicejská, dala postavit 500 metrů od Louvru palác Touileries, který byl později spojen se starým Louvrem třemi galeriemi. ...více »

La Défense

Za své jméno vděčí Défense (obrana) památníku Obrany Paříže v r. 1871 od sochaře Barriase. Výstavba této oživené obchodní čtvrti podle zcela nové koncepce byla nejpozoruhodnějším a nejodvážnějším počinem francouzské poválečné architektury. Výstavba začla v r. 1958 na ploše přibližně 800 ha. ...více »

Place de la Concorde (Náměstí Svornosti)

Náměstí svornosti

Náměstí Svornosti s rozlohou více než 8 ha bylo do pol. 18. st. pouhou bažinou. Dnes se řadí k nejúchvatnějším historickým náměstím v Evropě. Původní náměstí Ludvíka XV. s jeho jezdeckou sochou vytvořil v pol. 18. st. na žádost krále architekt Jacques-Ange Gabriel. Pomník, který zde stál téměř 20 let, vystřídala gilotina (známá jako Černá vdova) a náměstí bylo přejmenováno na Place de la Revolution (Náměstí revoluce). 21. 1. 1793 tu byl sťat Ludvík XVI. a za ním následovalo přes 1300 dalších obětí, včetně Marie Antoinety, Madame du Barry, Charloty Cordaiové (Maratovy vražedkyně) a také vůdčích osobností Velké francouzské revoluce – Desmoulinse, Dantona a Robespiera. Po skončení teroru v r. 1794 dostalo krví prosáklé náměstí jméno Place de la Concorde (Náměstí Svornosti). O několik desetiletí později obdržel král Ludvík Filip od egyptského místokrále 3200 let starý luxorský obelisk vysoký 22 metrů s hmotností přes 220t. Pochází ze 13. st. př.n.l. z období vlády Ramese II, který se na Náměstí svornosti tyčí od roku 1833. Joseph Ignace Guillotin (1738 – 1814) sice nevynalezl přístroj na stínání hlav, jak se všeobecně soudí, ale jako člen Národního shromáždění navrhl v r. 1789 zákon, podle něhož měl být trest smrti vykonán u každého odsouzeného stejným způsobem: Odsouzenec měl být sťat pomocí jednoduchého stroje. Až do Velké francouzské revoluce byli odsouzenci ve Francii podle stavu buď jako šlechtici stínáni, měšťané a prostý lid věšeni, zločinci a čarodějnice lámáni v kole a veřejně upalováni. Slovník Velké francouzské revoluce z r. 1987 uvádí, že během 10 měsíců revoluční hrůzovlády bylo gilotinováno celkem 16 594 lidí. Dr. Guillotin kupodivu sám přežil pád Robespierovy hrůzovlády. V pozdějších letech propagoval očkování. Gilotinu sestrojil a poprvé vyzkoušel na ovcích německý tesař Tobias Schmidt. Po obou stranách Rue Royale na severní straně stojí dva z Gabrielových neoklasicistních paláců, Hotel de la Marine, dnešní Ministerstvo námořnictví, a exkluzivní Hotel Crillon. Jsou zde také krásné fontány, vybudované po vzoru fontán na náměstí Sv. Petra ve Vatikánu. Fontány po stranách obelisku vytvořil v l. 1836 a 1846 Hittorf. Mají několik bazénů a jejich sochy jsou alegoriemi řek. Osm podstavců rozmístěných po náměstí představuje některá velká francouzská města. Stojíme-li zády k Seině, po levé straně ve směru hodinových ručiček jsou: Bordeaux, Nantes, Brest, Rouen, Lille, Strasbourg, Lyon, Marseille. Díla pocházejí z 18. a 19. stol. Na začátku třídy Champs Elysées stojí dvě sousoší koní z Marly - Numiďané krotí koně.

Église Ste Marie-Madeleine

Kostel sv. Máří Magdalény je pseudořecké stavební dílo obrovských rozměrů (43 m široký, výška 54 korintských sloupů je 20 m). Z historického hlediska je kostel bezvýznamný, přesto se těší velkému zájmu turistů i Pařížanů, kteří ho používají jako typ okázalé stavby. V historii stavby Madeleine se odrážejí zmatky francouzské historie od konce tzv. Ancien régime až do nástupu buržoazního království. Roku 1763, za vlády Ludvíka XV. byl položen základní kámen barokního kostela s kopulí. V období vlády Ludvíka XVI. se plánovala klasicistní přestavba podle vzoru Pantheonu. V období revoluce stavba zcela zchátrala. Byly předloženy různé plány na její využití (budova burzy, parlamentu nebo banky). V r. 1806 za Napoleona I. se rozhodli zde zřídit sál ke slávě armády, ale Napoleon dal krátce před svou abdikací opět přednost kostelu. Ludvík XVIII. chtěl, aby se kostel stal místem pokání za oběti Francouzské revoluce. Až v období vlády „buržoazního krále“ Ludvíka Filipa byl kostel dokončen jako „řecký chrám“. Freska na vrcholu hlavního průčelí představuje Poslední soud, na bronzových vstupních dveřích jsou reliéfy zobrazující Desatero Božích přikázání. Interiér je osvětlen třemi velkými kopulemi. Oválné klíny zdobí reliéfy 12 apoštolů, na hlavním oltáři je mramorové sousoší představující Nanebevzetí Máří Magdaleny. Nad oltářem jsou fresky zobrazující Konstantina Velikého, Fridricha Barbarossu, Johanku z Arku, Ludvíka Svatého, Michelangela, Raffaela, Danteho, kardinála Richelieua, Napoleona a další významné osobnosti západoevropských dějin.

Olympia (směrem k Opeře), slavná divadelní scéna, jejímuž věhlasu dodala zejména koncertní vystoupení populárních zpěváků (např. Edith Piaf). Dnes již význam sálu poněkud opadl, přesto je však určitou poctou vystoupit v Olympii. Z českých představitelů zde měl čest vystoupit i národní umělec Karel Gott.

Boulevard de la Madeleine

V domě č. 15 bydlela Marie Plessisová, která je slavná díky slavnému dramatu Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi. Byla velice krásná, pocházela ale z chudých poměrů. Stala se milenkou významných mužů s vysoké společnosti, hraběte de Guiche, vikomta de Pérregaux. V r. 1844 se u ní projevily příznaky plicní choroby. Seznámila se s Alexandrem Dumasem, synem známého spisovatele a zamilovali se do sebe. V té době již ale Marii zbývalo jen několik měsíců života. Svůj poslední vášnivý vztah prožila Marie s Franzem Lisztem. Po její smrti napsal Alexander Dumas román Dáma s kaméliemi. V r. 1851 přepracoval román na divadelní hru, která měla obrovský úspěch. O dva roky později vytvořil Giuseppe Verdi operu La Traviata, v níž Marie Plessisová ožila tentokrát jako Violetta Valéry. V l. 1837 – 1838 bydlel v domě č. 8 francouzský konzul v italském Civita Vecchia Henri Beyle, který jako spisovatel užíval jméno Stendhal. Napsal zde svůj román Kartouza Parmská.

Opéra Garnier

Pařížskou operou měl být vytvořen „styl Napoleona III.“ Výsledkem byla krásná novobarokní stavba. Předtím neznámý Charles Garnier vyhrál konkurs architektů (171 návrhů) a podle jeho projektu byla v l. 1862 – 1875 vybudována největší opera na světě s rozlohou více než 11 000 m2, ale s pouze 2200 místy k sezení. Kvůli stavbě této budovy musela být stržena celá čtvrť. Průčelí je třikrát horizontálně členěné. Sedm oblouků spodní stavby po stranách vyplňují alegorické figury (zleva): Poezie, Hudba, Idyla, Recitace, Zpěv, Drama, Tanec (originál je v Louvre), Lyrické drama. Nad sochami jsou medailony s Haydnem, Pergolesim a Bachem. Lóži se 16 velkými a 14 malými korintskými sloupy zdobí busty Meyerbeera, Rossiniho, Aubera, Spontiniho, Beethovena a Mozarta. Čtyři pozlacené kompozice atiky představují Poezii a Slávu. Od otevření nové Národní opery na Place de la Bastille v červenci 1989 jsou v Palais Garnier od r. 1990 uváděny jen hry hostujících souborů a baletní představení. V podzemních prostorách opery s jejich bludištěm chodeb a jezery se odehrává román Gastona Lerouxe Fantom opery. Pařížskou operu obdivoval také Adolf Hitler, a proto byla také první budovou, kterou navštívil při své jediné cestě do Paříže 28. června 1940. Když později, po důkladné prohlídce Opery, budovu opouštěl, údajně prohlásil: „Toto je nejkrásnější divadlo světa!“ Podle Speerova líčení pokračoval Hitler přes Champs Elysées, kolem Madeleine k Trocadéru a pak k Eiffelově věži, kde byla další zastávka. Kolem Vítězného oblouku pokračovali k Invalidovně, kde Hitler dlouhou dobu stál před Napoleonovým sarkofágem. Navštívil také Pantheon, bulvár Montparnasse a tržnici Les Halles. Hitlerovi se líbila jednotná řada domů v Rue de Rivoli, odbočili také na Place Vendome. Konečným cílem návštěvy byl chrám Sacre-Coeur. V závěru prohlídky města Hitler prohlásil: „Vidět Paříž byl můj životní sen. Nedokážu vyjádřit jak jsem šťastný, že se dnes splnil.“Přesto se již nikdy do Paříže nevrátil.

Boulevard des Capucines

Bulvár se nazývá podle bývalého, dnes již zbořeného kláštera kapucínek, u nás málo známého ženského řádu. V Grand Café (č. 14) se 28. prosince 1895 konalo první filmové představení, které uspořádali bratři Lumierové. V č. 8 zemřel hudební skladatel Jacques Offenbach (1819 – 1880), nejslavnější francouzský skladatel operet (Pařížský život, Orfeus v podsvětí, Krásná Helena). Na rohu Blv. Des Capucines a Rue Scribe se v hotelu Scribe krátce po osvobození Paříže v srpnu 1944 nacházel hlavní stan spojeneckých válečných zpravodajů. Zde se setkávali frontoví novináři Ernst Hemingway, Robert Capa, ale také Jiří Mucha, který osvobozenou Paříž vylíčil ve svých válečných reportážích v knize Oheň proti ohni.

Place Vendôme

Jedinečné náměstí zachované v původní formě (z konce 17. a zač. 18. st.) se nachází nedaleko Tuileries. Název je odvozen od toho, že zde měl dům vévoda de Vendôme. Jules Hardouin-Mansart, nejvýznamnější stavitel „Grand Siecle“ Ludvíka XIV. Navrhl náměstí jako Place Louis-le-Grand. V l. 1686 – 1701 dostalo fasády, výstavba budov trvala do r. 1720. Měla zde být umístěna královská akademie, mincovna, královská knihovna a hotel pro zahraniční vyslance. Králův nedostatek peněz způsobil, že město dostalo užívací práva, která předalo bohatým šlechticům a měšťanům. Ti stavěli za fasádovou částí nádvoří se zahradami ve stylu šlechtických Hôtels ve čtvrti Marais. Jezdecká socha Ludvíka XIV. byla r. 1792 zničena. Napoleon dal na její místo postavit v l. 1806 – 1810 ke slávě armády 44 metry vysoký sloup (podle Trajánova sloupu v Římě). Na jeho vrcholu stála Napoleonova socha v oděvu římského císaře. R. 1814 Napoleona odstranili a vyměnili za jezdeckou sochu Jindřicha IV. Napoleonovu sochu přetavili na stavbu Pont Neuf, ale r. 1833 ji zhotovili znovu. V období Pařížské komuny byl sloup zbourán. V r. 1874 ho znovu postavili a na vrchol umístili repliku první Napoleonovy sochy. Kolem sloupu se spirálovitě vine bronzový pás ulitý z 1250 kanónů, které byly ukořistěny u Slavkova. Reliéfy na něm zobrazují nejslavnější Napoleonovy bitvy. Na Place Vendôme jsou krásné zlatnické obchody (Boucheron, Van Cleef et Arpels, Cartier). K nejslavnějším obyvatelům náměstí patří Frederic Chopin, který zemřel v r. 1849 v č. 12. Hotel Ritz se stal na přelomu 19. a 20. st. vzorem moderního hoteliérství. V něm hledali ubytování nejslavnější návštěvníci Paříže. Založil ho r. 1898 César Ritz, „hoteliér králů a král hoteliérů“, který získal tento hotel díky přízni anglického krále Eduarda VII. Narodil se ve Švýcarsku, vyučil se číšníkem v hotelu U Tří korun v Brigue, pomáhal při rozjezdu Grand hotelu v Luzernu, řediteloval hotelům v Monte Carlu, Londýně a Wiesbadenu. Už samotný název tohoto hotelu vyvolává představu přepychu a bohatství. Ve slovníku americké angličtiny znamená toto slovo eleganci a luxus. Architekt vybudoval v paláci z r. 1705 nejprve francouzskou zimní zahradu, pak široké schodiště ve stylu Ludvíka XV. a nakonec apartmány ve stylu Ludvíka XVI. Při slavnostním otevření hotelu v r. 1898 se zde sešla vybraná společnost příslušníků královských rodin, vysoké šlechty, amerických milionářů, vznešených dam a proslulých kurtizán. Ritzovým velkým příznivcem hned od počátku byl anglický král Eduard VII., Winston Churchill, americký prezident Franklin Delano Roosevelt, řecký rejdař Aristoteles Onassis, slavné filmové hvězdy Rodolfo Valentino i Greta Garbo, Marilyn Monroe a Jane Russell zde bydlely při natáčení filmu Páni mají radši blondýnky. Během 1. sv. války poskytl hotel celé jedno patro pro vojenskou nemocnici. Slavná módní tvůrkyně Coco Chanel (1883 – 1971) nocovala 35 let v jednom apartmá, přestože její vlastní byt byl jen několik kroků odtud. Patřila k módním tvůrcům, kteří přispěli k revoluci v ženském oblečení v l. 1916 – 1917. Její dámské oblečení poprvé odhalilo ženské kotníky. V rue Cambon založila firmu, která jí vynesla titul „královny francouzské módy“. Úspěšné však byly i její parfémy. Parfém „Chanel No 5“ se stal téměř synonymem francouzského šarmu. Přinesl jí nesmírné bohatství a dodnes je jedním z nejprodávanějších parfémů na světě. Když v r. 1940 obsadili Paříž Němci, byl to pro Coco Chanel šok. Přestěhovala se do hotelu Ritz, ale to se jí stalo osudným. Zde totiž sídlilo velitelství nacistické armády a ve Francii se začaly šířit pověsti, že má nejen milostný poměr s německým důstojníkem Dinsklagem, ale že má i velmi blízko k Walteru Schellenbergovi, pravé ruce Heinricha Himmlera. Po osvobození Paříže byla i Coco Chanel zatčena pro styky s Němci. Byla ale po hodině propuštěna, když se prokázala dopisem od Churchila. Odjela do Švýcarska, kde strávila dobrovolně 9 let v exilu. Když se v r. 1953 pokusila o návrat do světa módy, zdálo se, že už nemá v módě co říci. Svou pílí se však znovu dostala do čela pařížské módy na dalších 17 let. Zemřela v jednom z apartmánů Ritzu 17. ledna 1971. Po nějakou dobu bydlel v hotelu Ritz i Jean Cocteau (významný dramatik). Ve 20. letech 20. st. byl bar hotelu Ritz oblíbeným místem Francise Scotta Fitzgeralda, Ernesta Hemingwaye a dalších zástupců americké „ztracené generace“. Během 2. sv. války bydleli v hotelu pohlaváři Třetí říše – Herrmann Göring, Erwin Rommel a Gerd von Rundstedt, Hitlerův ministr Albert Speer a Martin Bormann. Z hotelu Ritz vyjela 30. srpna 1997 na svou poslední cestu i britská princezna Diana, která spolu se svým partnerem Dodim al Fayedem krátce poté zahynula po autohavárii v tunelu poblíž Place d´Alma. Princezna zemřela při převozu do nemocnice Salpetriere.

Kostel sv. Rocha

St Roch - patron psů Stavba byla započata r. 1653 a s přestávkami pokračovala do r. 1736. Uvnitř je množství cenných uměleckých děl (výzdoba hlavního oltáře, malby v kopuli, fresky, náhrobky se sochařskou výzdobou). Je zde pochována řada významných osobností (vévoda Jindřich Lotrinský, astronom Maupertuis, Diderot, Le Nôtre, Holbach).

Palais Royal

V Královském paláci je dnes sídlo úřadu ústavní rady a nejvyššího soudu pro otázky kultury. Kardinál Richelieu (1585 – 1642) si dal v l. 1634 – 1639 postavit v blízkosti Louvre palác, který později odkázal králi. Po smrti Ludvíka XIII. do paláce přesídlila jeho vdova Anna Rakouská. V té době dostal jméno Palais Royal. Ludvík XIV. se r. 1659 přestěhoval zpět do Louvre. Pak král daroval palác Orleánskému rodu. Ludvík Filip Orleánský dal koncem 18. st. přestavět palác do dnešní podoby a založil malý park s kolonádami, obchody a nájemními byty. Dne 13. července 1789 se pod těmito kolonádami konalo revoluční shromáždění vedené advokátem a novinářem Camille Desmoulinsem a následující den byl proveden útok na Bastillu. Před revolucí, v jejím průběhu a v době prvního císařství byl palác místem společenských setkání a byly v něm restaurace, kavárny, herny a nevěstince. Traduje se, že po obsazení Paříže spojenci r. 1814 přišel polní maršál Bücher v hernách Palais Royal o 6 miliónů franků. Nejslavnější kavárnou byla Café de la Régence. Panoval zde absolutní klid, protože se zde scházeli šachoví hráči. Kavárnu navštěvoval Denis Diderot i Jean-Jacques Rousseau. V období vrcholící revoluce se v kavárnách scházeli zástupci různých politických směrů. Způsob života Pařížanů se přliš nezměnil ani po revoluci a do kaváren začali znovu proudit nejen Pařížané, ale také turisté. Kavárny v Palais Royal ztratily svůj revoluční ráz a staly se místem spíše společenských a přátelských setkání. Vyrostla jim také početná konkurence: v r. 1807 bylo v Paříži už na 4000 kaváren.

Zahrada Královského paláce

Je ukázkou zahradní architektury 18. stol., náleží k nejhezčím v Paříži. Odtud se naskýtá zajímavý pohled na exteriéry Královského paláce. V 80. letech zde bylo rozmístěno 260 nestejně vysokých sloupů od sochaře D. Burena. Na hlavním nádvoří, kudy se přichází do zahrady, jsou moderní sochy a kašny P. Buryho. V l. 1786 - 1914 stávalo v zahradě dělo, které výstřelem oznamovalo Pařížanům poledne (v upomínku zde stojí na trávníku miniaturní dělo na sloupku).

St. Eustache

Tento kostel s gotickým půdorysem a renesanční výzdobou patří k nejkrásnějším v Paříži. Masivní interiér byl navržen podle katedrály Notre-Dame. Má pět lodí, kaple a věnec chórových kaplí. Stavba kostela trvala 105 let (1532 – 1637) a v jeho impozantních obloucích, pilířích a sloupech se odráží tehdy již vzkvétající renesance. Na pilíře v gotickém stylu byly osazeny renesanční sloupy. Stavba je sto metrů dlouhá, 44 metry široká a stropní klenba je ve výšce 34 metrů. Okna chóru představují apoštoly, církevní otce a sv. Eustacha. První uvedení svého Te deum zde dirigoval skladatel Hector Berlioz. Na zdejší varhany hrál v l. 1866 – 1876 Franz Liszt. Kostel byl svědkem mnoha významných ceremonií: byli tu pokřtěni kardinál Richelieu a markýza de Pompadour a pohřbeni také bajkář La Fontaine, J. B. de Colbert, ministerský předseda Ludvíka XIV., dramatik Moliére a spisovatel a politik H. G. de Mirabeau. Na hřbitově byla rovněž pohřbena Mozartova matka, která zemřela, když doprovázela syna do Paříže. Před kostelem se nachází plastika hlavy l´Ecoute od Henriho de Miller.

Les Halles (Tržiště)

Tradice tržiště v těchto místech spadá do počátku 12. stol. První tržiště pod širým nebem v Paříži se rozkládala v la Cité, druhé na Place de Greve (dnešní náměstí de l'Hôtel-de-Ville). Třetí bylo zřízeno v r. 1110 na tomto místě. V l. 1854 - 1866 bylo postaveno 10 pavilónů podle návrhů architekta Baltarda. Postupně se stále rozšiřovalo a proslulosti dosáhlo v tomto stol., také díky slavnému románu E. Zoly Břicho Paříže. Bylo zde možné sehnat jakoukoliv lahůdku a tradice velela, že se pařížský flám musel končit tady, kde se od pěti hodin ráno podávala cibulová polévka, hlemýždi nebo pečené vepřové nožičky v restauracích s krásnými názvy, jako např. U kouřícího psa nebo U prasečí nohy. Tržnice byla rozšířena ještě ve 30. letech 20. stol. V r. 1969 bylo započato s demolicí pavilónů, jeden z nich byl zachráněn a umístěn v Nogent-sur-Marne. Až do Velké francouzské revoluce stával v okolí pranýř, ke kterému byli uvazováni nepoctiví obchodníci, zloději, kuplíři, padělatelé; ti, co okrádali na másle, museli stát s hroudou másla na hlavě, dokud se nerozpustila (odtud výraz mít máslo na hlavě). Forum des Halles patří k největším projektům moderní architektury v Paříži. Obrovské nákupní centrum vyrostlo v prostorách staré pařížské tržnice. Zaujímá plochu 7 ha a je vybudováno až do hloubky 25 m. Jsou zde soustředěny prodejny všech významných výrobců parfumerie, módních tvůrců ad. Převládá zaměření na luxusní výrobky, vedle toho se tu však nachází jedno z největších knihkupectví a prodejna FNAC (elektronika, fotopřístroje, audiovizuální technika). Je zde i velký restaurační komplex, návštěvník si může vybrat z mnoha nejrůznějších bister, cukráren, restaurací. Celý areál, jehož součástí je velký, neustále zdokonalovaný park, Dům poezie a pavilón umění tvoří nejrozsáhlejší pěší zónu v Paříži; jsou zde rozmístěna moderní sochařská, malířská a keramická díla současných umělců. Ve Foru jsou také muzea - Muzeum voskových figurín, Muzeum holografie, Cousteauvo oceánografické středisko, představující podmořský život (součástí prohlídky je plavba na lodičce mj. do útrob 25 m dlouhé velryby), historie expedic lodě Calypso a vědeckovýzkumný život a dílo J. Cousteaua. Muzeum bylo otevřeno v r. 1989, ovšem zavřeno pro nedostatek prostředků v r. 1995.

Centre George Pompidou

Jedno z největších kulturních center vzniklo v l. 1972 - 1977 z iniciativy prezidenta G. Pompidoua na místě zbourané staré čtvrti Beaubourg. V mezinárodní soutěži architektů bylo podáno 700 návrhů z 50 zemí. Vyhrála avantgardní stavba týmu britských a italských architektů pod vedením Renza Piana a Richarda Rogerse. Za pět let byla postavena stavba v hodnotě téměř 1 miliardy franků, která vyvolala ohromné diskuse. Skleněný palác o délce 166 m, šířce 60 m a výšce 42 metry, kde je 5 rozsáhlých poschodí o rozloze 7 500 m2 . Komunikace a rozvody vedeny potrubími vně budovy barevně rozlišenými podle funkcí (bílá- vzduch, modrá-klimatizace, žlutá-elektřina, červená-doprava osob a zboží, zelená-rozvod tekutých hmot). Středisko slouží kultuře a je určeno odborníkům i široké veřejnosti. Zaměstnává kolem 1000 zaměstnanců. Je vybaveno nejmodernější elektronikou pro distribuci informací. Od svého otevření v r. 1977 ho ročně navštíví 6 miliónů návštěvníků. Jsou zde výstavy, knihovna, národní muzeum moderního umění, kino, divadlo. Knihovna se může pyšnit více než 370 000 dokumenty v podobě tištěné, mluvené, či elektronické, je zde možný přístup na internet a nabízí různé multimediální vzdělávací programy. Knihovna je zpřístupněna každému. Další důležitou součástí centra je tzv. IRCAM (institut výzkumu a akustické či hudební koordinace). Je to laboratoř, kde vědci a hudebníci přicházející z celého světa rozvíjejí nové technologie sloužící k hudební tvorbě. Muzeum vlastní sbírku o velikosti cca 1 100 děl, která jsou 2krát ročně obměňována. V 5. patře jsou vystavována díla velikánů a zakladatelů moderního umění jako jsou např. Matisse, Picasso, Braque, Duchamp, Kandinsky, Léger, Miró, Ernst, Giacometti, Pollock,...), zatímco 4. patro je věnováno současné tvorbě, tedy směrům jako je např. nový realismus, chudé umění atd.

Hôtel-de-ville (radnice)

Od r. 1977 má Paříž, která byla dlouhou dobu hlavním městem bez hlavy, zase svého starostu. Ve 13. st. stál na místě dnešní radnice Dům s pilíři, který byl první radnicí města. Nynější budova je z let 1874 - 1882. Je rekonstrukcí původní radnice ze 17. st., kterou r. 1871 vypálili vzbouřenci pařížské komuny. V průčelí honosné fasády je 136 soch významných pařížských občanů. Ve středověku řídil městskou správu purkrabí, který stál v čele pařížských obchodníků s námořním loďstvem. R. 1789 při revolučním vystoupení lidu zabili posledního purkrabího jako královského úředníka. Po revoluci měla Paříž starosty jen krátkodobě: v l. 1789 – 1784, 1848, 1970 – 1971. Náměstí u radnice na pravém břehu Seiny bylo již v dobách galořímských přístavištěm kupeckých lodí. Ve 13. st. se zde ustanovila kupecká hanza s četnými privilegii. Náměstí se od 13. st. až do r. 1830 nazývalo podle písčin na břehu Place de la Greve. Bylo také popravištěm. První poprava se tady konala již v r. 1310. Rukou kata zde mj. zahynuli vůdci bartolomějské noci v r. 1572 a pověstný lupič Cartouche. Zemřel zde i kralovrah Ravaillac. Při poslední „klasické“ popravě tu byl oběšen markýz de Favras, který se podílel na útěku krále Ludvíka XVI. z Paříže. V době Velké francouzské revoluce se tady popravovalo gilotinou, na radnici sídlila Pařížská komuna a scházelo se tu Národní shromáždění. Od r. 1830 nese název Radniční náměstí. V průměru se tu v revolučních dnech odehrálo až 30 exekucí denně. Teprve v r. 1939 přestaly být popravy veřejnou záležitostí a přesunuly se na nádvoří věznic. Naposled bylo lešení gilotiny vztyčeno 28. listopadu 1972 pro vrahy Clauda Buffeta a Rogera Bontemse. V r. 1981 pak byl ve Francii zrušen trest smrti definitivně.

Rue de Rivoli

Tato hlavní pařížská třída spojuje náměstí Concorde a Bastille. Je pojmenována podle italského Rivoli, kde Napoleon v r. 1797 porazil Rakušany. Úsek mezi Pl. Concorde a Pl. du Louvre vznikal v období vlády Napoleona I.. Nastěhovali se sem stavitelé a projektanti. Ulice byla dokončena v r. 1833, 12 let po Napoleonově smrti. V r. 1953 byla prodloužena až k Pl. de la Bastille. Na Pl. des Pyramides stojí jezdecká socha Jany z Arku. V domě č. 210 psal ruský dramatik Ivan Turgeněv r. 1862 román Otcové a synové. V l. 1812 – 1814 žil v domě č. 194 francouzský diplomat a spisovatel René de Chateaubriand. V hotelu du Louvre v č. 172 bydlel v r. 1858 německý skladatel Richard Wagner. V č. 208 býval hotel Wagram, kde strávil líbánky Oscar Wilde se svojí ženou Constance Mary Lloydovou. V hotelu Meurice často trávil své pařížské pobyty španělský malíř Salvator Dalí (1904 – 1989). Mezi Louvre a Radnicí se nacházejí tři z největších obchodních domů (Samaritaine, Belle jardinére a Bazar de l´Hotel de Ville).

Jardins des Tuileries

Jsou největším a nejznámějším pařížským parkem. Kdysi se zde pálily střešní tašky – tuiles. Podle cihelen – Tuileries pojmenovala Kateřina Medicejská zámek, který dala postavit r. 1563 po celé délce dnešní Avenue du Géneral Lemmonier, vedle Louvre. R. 1664 dal Colbert, ministr financí Ludvíka XIV., pokyn k výstavbě zahrad André le Nôtremu, který později vytvořil i park ve Versailles. Před Velkou francouzskou revolucí byly Toulerie pařížským sídlem francouzských králů Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. V r. 1775 zde byl poprvé uveden Lazebník sevillský. V r. 1772 zde byla zmasakrována královská švýcarská garda. Od r. 1800 palác zvolil za své sídlo Napoleon Bonaparte s chotí Josephinou. V době Pařížské komuny v r. 1871 palác vyhořel a nebyl již nikdy znovu postaven. Zahrady založil v 17. st. André Le Notre, královský zahradník Ludvíka XIV.

Champs-Elyseés

Hlavní pařížská třída 3 km dlouhá, místy až 400 metrů široká mezi náměstími Concorde a Charles de Gaule. Nejznámější a nejoblíbenější dopravní tepna Paříže vznikla na místě někdejších bažin kolem r. 1667. Tehdy zahradní architekt André Le Nôtre navrhl třídu osazenou stromy, kterou nazval Champs-Elysées. Na začátku třídy u nám. Concorde stojí dvě sousoší koní ze zámku Marly “Numiďané krotí koně“. Mezi nám. Concorde a velkou Rondou se udržel parkový ráz. Francouzské zahrady okolo Champs-Elysées – od Pl. de la Concorde až k Rond-Pointu – navrhl architekt Jacques Hittorff v r. 1838 a od té doby se příliš nezměnily. Vlevo jsou Grand a Petit Palais, v pozadí v zahradách Elysejský palác. V další části třídy jsou budovy úřadů, velkých koncernů a bank, kavárny, hotely, obchody a autosalony.

Elysejský palác

Palác byl postaven uprostřed krásného anglického parku v r. 1718 a od r. 1873 je oficiální rezidencí francouzského prezidenta. V průběhu staletí prošel mnoha změnami: madame de Pompadour, milenka Ludvíka XV., jej nechala rozšířit, aby vyhovoval jejímu marnotratnému způsobu života. Po Velké francouzské revoluci se stal veřejným zábavním parkem. Ještě předtím, v krátkém mezidobí let 1798 – 1805 bylo toto sídlo rozděleno na soukromé byty. V 19. st. palác objevila Napoleonova sestra Caroline a její manžel Murat. Po bitvě u Waterloo se zde zdržoval Napoleon a 22. 6. 1815 zde podepsal svou abdikaci. Prezidentovo sídlo s nábytkem od designéra Philippa Starcka zaujímá první patro budovy v anglické zahradě naproti Rue de l´Elysée. Palác bohužel není přístupný veřejnosti. Po pravé straně je divadlo Marigny (P. Belmondo). Rond-Point - Kruhové náměstí, ležící uprostřed třídy Champs-Elysées je obklopeno četnými zahradami.

Arc de Triomphe de l'Étoile (Vítězný oblouk)

Po svém největším vítězství v bitvě u Slavkova r. 1805 slíbil Napoleon svým mužům, že se vrátí domů pod vítěznými oblouky. V následujícím roce byl položen základní kámen stavby, která se měla stát nejslavnějším triumfálním obloukem na světě. Byl však dokončen až v r. 1836 a tak se Napoleon jeho dokončení nedožil. Vítězný oblouk byl svědkem mnoha triumfálních i pokořujících událostí, významných pro celou Francii. V r. 1840, 19 let po Napoleonově smrti, byl jeho popel, přivezený z ostrova sv. Heleny, nesen v obrovském smutečním průvodu pod Vítězným obloukem na cestě do Invalidovny. V r. 1871 v těchto místech tábořili pruští vojáci. V r. 1918 zde Pařížané oslavili vítězství v 1. sv. válce. K uctění památky padlých v 1. sv. válce bylo 11. listopadu 1920 pohřbeno pod obloukem tělo neznámého vojína a každý večer je u hrobu zapáleno věčné světlo. V r. 1940 pochodovala po Elysejských polích německá okupační armáda. O 4 roky později 25. srpna 1944 slavila Paříž u Vítězného oblouku porážku Němců. V r. 1989 byl Vítězný oblouk jedním z center oslav dvou set let Velké francouzské revoluce. Oblouk je vysoký 50 metrů a je posetý krásnými reliéfy, erby a plastikami. Do vápencového kamene oblouku je vytesáno 128 míst slavných bitev a jména 660 vojevůdců francouzské armády. Vyhlídková plošina skýtá krásný pohled na město. Známé náměstí Etoile nese od r. 1970 jméno prezidenta Charlese de Gaula. Na hvězdicovitě vytvářeném náměstí se střetává dvanáct hlavních pařížských tříd. Dnešní vzhled dala náměstí městská architektura barona Haussmanna. Císař Napoleon III. jmenoval Georga-Eugene Haussmanna (1809 – 1891), vzděláním právníka a povoláním státního zaměstnance, pařížským prefektem v r. 1852. 17 let byl zodpovědný za výstavbu města. S týmem nejlepších architektů a inženýrů té doby se mu podařilo zbourat úzké a špinavé středověké ulice a vybudovat vzdušnou metropoli s geometricky uspořádanými bulváry a třídami. Do nových plánů byla zahrnuta také přeměna oblasti na jednom konci Champs-Elysées a vytvoření hvězdy ze 12 tříd, jejímž centrem by byl vítězný oblouk.

Most Alexandra III.

Je to nejkrásnější z pařížských mostů, na obou koncích jej zdobí secesní pozlacené bronzové lampy, sochy amorků a cherubínů, nymf a okřídlených koní. Byl postaven v l. 1896 - 1900 na památku francouzsko-ruské spojenecké smlouvy z r. 1892 a u příležitosti světové výstavy v r. 1900. Nese jméno ruského cara Alexandra III., otce Mikuláše II., který k němu v říjnu 1896 položil základní kámen. Jeho konstrukce se považuje za zázrak inženýrství 19. st. Tvoří ji jediný ocelový oblouk přes Seinu, vysoký 6 metrů. Projekt byl podroben přísné kontrole, protože nesměl rušit výhled na Champs-Elyseés nebo Invalidovnu.

Grand a Petit Palais

Petit palais (Malý palác) - byl vybudován pro expozici francouzského umění na světové výstavě v r. 1900. Dnes tu sídlí Museé de Beaux Arts de la Ville de Paris. Grand palais (Velký palác) - až do dokončení Centre Pompidou bylo možno v Grand Palais vidět nejvýznamnější pařížské výstavy souborných děl významných umělců (Moneta, Matisse, Chagalla, Miróa, Picassa), jednotlivých epoch (impresionismus, symbolismus apod.). Každoročně se zde koná Pařížský podzimní salón. Velký palác má exteriér, který v sobě spojuje impozantní kamenné klasicistní průčelí se secesní železnou konstrukcí. Pochází ze stejné doby jako protilehlý Petit Palais. Pyšní se krásnou prosklenou střechou a kolosálními bronzovými sousošími okřídlených koní s válečnými vozy ve všech čtyřech rozích.

© 2006 Paříž-památky.cz: Pravý břeh - Levý břeh - Versailles - [mapa webu]