» Paříž » Levý břeh

Paříž - levý břeh

Ile de la Cité

Přibližně uprostřed Seiny se nacházejí 2 pařížské ostrovy - Ile de la Cité, který představuje prapůvodní kolébku Paříže a stává se tak jednou z největších turistických atrakcí města a ostrov Ile Saint-Louis, který je považován za klidnější a spíše než turistům slouží svým klidem Pařížanům. ...více »

Tour Eiffel (Eiffelova věž)

Eiffelova věž 300 metrů vysoká železná rozhledna, symbol Paříže. Byla postavena v r. 1889 podle projektu A. G. Eiffela k příležitosti Světové výstavy v Paříži v r. 1890. Při optimální viditelnosti lze z vrcholu dohlédnout až do vzdálenosti 67 km. Denně navštíví Eiffelovu věž 5000 návštěvníků. ...více »

Notre-Dame (katedrála Matky Boží)

Notre Dame Stavba je považována za nejkrásnější ukázku středověkého stavitelství ve městě. Stojí na místě, které 2 000 let slouží náboženským kultům. Původně zde stála gallo-římská svatyně (Jupiterův chrám), později raně křesťanská bazilika a románský kostel. Pařížský biskup Maurice de Sully se rozhodl vybudovat katedrálu hodnou významu města. ...více »

Pont Notre-Dame

Odpovídá na druhé straně ostrova Malému mostu; původně se v římském období nazýval Velký. Za nájezdů Normanů byl zničen a obnoven v r. 1413. Byl to první pařížský most, který dostal své jméno oficiálně a budovy, které se na něm nacházely byly jako první očíslovány. Most se r. 1499 zřítil a po jeho rekonstrukci na něm byly postaveny stejné domy. Vzhledem k tomu, že tudy vedla cesta králů při slavnostním vjezdu do Paříže, byly fasády domů bohatě zdobeny. Známý je zejména vývěsní štít, který v 18. stol. maloval Watteau pro obchodníka s obrazy Gersainta (dnes v berlínském Charlottenburgu).

Palais de Justice (Justiční palác)

Stojí na místě nejstaršího soudního dvora v Paříži a až do vlády Karla V. (pol. 14. stol.) byl též královským sídlem. Bydlil tu též za svého pobytu v Paříži budoucí český král Karel I. (pak jako císař římský Karel IV.). Teprve král František I. (1515 - 1547) palác opustil, přeměnil jej na sídlo parlamentu (soudního dvora). V r. 1793 byl sídlem revolučního tribunálu, po Velké francouzské revoluci sídlem soudu. Palác několikrát vyhořel, proto se z původních staveb zachovaly jen zbytky. V r. 1840 začala celková rekonstrukce, která trvala prakticky až do r. 1914. Z té doby pochází většina vnějších fasád, křídlo na nábřeží Zlatníků a vnitřní výzdoba. Cour du Mai (Hlavní nádvoří) je uzavřeno zlacenou mříží z doby Ludvíka XVI. Budovy, které ho obklopují, jsou většinou z konce 18. stol. Dvůr je spojen brankou s Conciergerie a vedly tudy poslední kroky odsouzenců za Teroru (r. 1793). Z přístupných galerií (vstup zdarma) stojí za prohlídku galerie Duc, ze které se naskýtají zajímavé pohledy na Sainte-Chapelle.

Sainte-Chapelle (Svatá kaple, kaple Všech svatých)

O její stavbě, která je pojata jako gigantický relikviář, bylo rozhodnuto v r. 1246, dokončena byla po 30 měsících a vysvěcena r. 1248. Francouzský král Ludvík Svatý, vášnivý sběratel ostatků, získal v r. 1239 trnovou korunu (její cena byla 2,5krát vyšší než náklady na stavbu kaple). Byzantský císař poslal mnichy do Cařihradu, ale když přijeli, zjistili, že byla trnová koruna dána do zástavy nějakému Benátčanovi. Ludvik Svatý ji vykoupil. Dokument o této transakci uložen ve franc. archivu. Jako architekt je nejčastěji uváděn Pierre de Montreuil. Kaple stála původně osamocena na nádvoří královského paláce, s komnatami královské rodiny byla spojena pouze malou galerií. Dnes je obestavěna budovami Justičního paláce. Za Velké francouzské revoluce utrpěla vážné škody, schránky na relikvie byly roztaveny a některé ostatky spáleny. Většina však byla zachráněna (dnes v klenotnici Notre-Dame). V l. 1802 - 1837 sloužila kaple jako archív soudních spisů a vitráže jen zázrakem unikly zničení. Hlavní restaurační práce proběhly v l. 1841 - 1867 pod vedením architekta Dubana a Lassuse a došlo při nich k některým zásahům především do vnitřní výzdoby Dolní kaple (polychromie stěn, sloupů a soch). Do kaple se vstupuje tzv. Dolní kaplí, která byla určena královskému služebnictvu (šířka 17 m, výška 7 m). Ve francouzském gotickém stavitelství je jedinečný soubor vitráží (nejstarší v Paříži) v tzv. Horní kapli, původně přístupné pouze královské rodině. Hlavním námětem sklomalby je Starý a Nový zákon - 134 převážně biblických scén pokrývá plochu 618 m2. Loď kaple je nesena sloupy, jejichž hlavice zdobí jemné rostlinné motivy. Původně stála u každého podpěrného pilíře socha apoštola, dodnes se z nich na původním místě zachovalo 6 (s moderní polychromií), ostatní jsou uloženy v Musée de Cluny.

La Conciergerie

Původně palác správce královského domu, po kterém má jméno. Dnes je jednou z mála dochovaných ukázek civilní gotické architektury v Paříži. Čtyři mohutné věže (14. stol.), z nichž nárožní, tzv. Tour de l'Horologe, byla přestavěna v 16. stol. Hlavní průčelí obrácené k Seině bylo kompletně přestavěno v 19. stol. Již před Velkou francouzskou revolucí zde bylo smutně proslavené státní vězení; k nejznámějším vězňům patří celá řada královrahů a atentátníků (Ravaillac, vrah Jindřicha IV.; Montgomery, který při turnaji smrtelně zranil Jindřicha II.; Chatel, atentátník na Jindřicha IV.; Louvel, vrah vévody z Berry aj.). Stavební úpravy po pádu Bastily pak umožnily pojmout až 1 200 vězňů najednou a z této doby pochází též sarkastické pojmenování Conciergerie „předpokoj gilotiny“. Revoluční tribunál v 9 případech z 10 odsuzoval k nejvyššímu trestu. Jen v období od ledna r. 1793 do července 1794 zde 2 600 odsouzených na smrt strávilo své poslední chvíle před popravou. Návštěva paláce dovoluje také rekonstrukci trasy, kterou odsouzenci nastupovali před popravou. Popravčí lešení s gilotinou změnilo během Velké francouzské revoluce několikrát své stanoviště: Place du Carousel, Place de la Concorde, Place de la Bastille, Place de la Nation (zde padl "rekord": 1 306 hlav za 40 dní). Z tisíců obětí připomeňme Marii-Antoinettu a další členy královské rodiny, Charlotte Cordayovou (vražedkyně Marata), vévodkyni du Barry, básníka André Chéniera, vědce Lavoisiera, girondisty, Dantona a Robespierra se svými přívrženci, nejvyššího veřejného žalobce a soudní tribunál, který odsoudil na smrt dříve jmenované. Prohlídka umožní zhlédnout gotické sály a bývalé kuchyně, některé opravdu impozantních rozměrů - 1 800 m2, cely slavných vězňů a vězenkyň a bývalou kapli (dnes malé vzpomínkové muzeum na Velkou francouzskou revoluci).

Latinská čtvrť

Její název vychází ze skutečnosti, že až do r. 1789 byla oficiálním školním jazykem latina. Učitelé a žáci ji používali i v běžné konverzaci. Vždy tu byla doména kosmopolitní mládeže, bohémů a vládl tu čilý ruch. Centrem všeho dění byl a zůstal bulvár St-Michel, se svými kavárnami, nakladatelstvími, prodavači knih všech žánrů - nových i starých, uměleckých nebo školních, francouzských nebo cizích. Různých kabaretů, sklípků, exotických restaurací a kin je v ulicích čtvrti tolik, že nedopřávají odpočinku studentům ani návštěvníkům hlavního města. Place Saint-Michel Na přelomu 19.a 20. st. byly zdejší kavárny významnými středisky literárního života. V r. 1903 se literárních večerů v kavárně Le Soleil d´Or (č.3) účastnil i Guillaume Apollinaire. Na bulváru St. Michel č. 40 – 42 je Lyceum sv. Ludvíka. Na tomto učilišti studovalo mnoho slavných osobností, mj. i Émile Zola nebo Antoine de Saint-Exupéry. Fontána St Michel Vytvořil ji Gabriel Dacioud v r. 1860. Jeho inspirací byla římská fontána di Trevi a fontána Medici od Salomona de Brosse v Luxembourských zahradách. Bronzová postava sv. Michala zabíjejícího draka je od F. J. Dureta. Fontána byla součástí Haussmanova plánu na přestavbu a výzdobu města.

St. Severin

Jeden z nejkrásnějších kostelů v Paříži byl pojmenován po poustevníkovi ze 6. st. Zosobňuje dokonalou ukázku tzv. plaménkové gotiky. Byl dokončen poč. 16. st. a vyniká pozoruhodnou dvojitou boční lodí obíhající kolem kněžiště. na chóru, jehož dvojitý ochoz je zvláště krásný, vytvořil stavitel v zázračně jemné a mnohotvárně členité síťové klenbě mistrovské dílo pozdně gotického umění. Malby na sklech pocházejí z chóru v St. Germain des Přes a představují Apoštoly. Se starými okny ze 14. a 15. st. kontrastují moderní okna z r. 1966 od Jeana Bazaina.

Hôtel Cluny

V překrásné budově z konce 15. st., do níž jsou včleněny zříceniny galo-římských lázní, je umístěna jedna z nejlepších sbírek středověkého umění na světě. Začátkem 14. st. dostalo benediktinské opatství Cluny v Burgundsku území, aby na něm zřídilo domov pro své pařížské opaty. Hotel Cluny už ve středověku velmi často měnil vlastníky, po Francouzské revoluci zpustl, r. 1842 ho dostal stát a od r. 1844 slouží jako muzeum. Jsou zde uloženy vzácné sbírky středověkého umění, v přízemí je soukromá sbírka historie starověku. Není přesně známo, kdy byl lázeňský komplex římských therem postaven, pravděpodobně na přelomu 3. a 4. st. jisté je, že byl v r. 380 zničen. Zachovala se pouze jediná místnost – frigidárium – včleněná do Hotel de Cluny.

Sorbonna

O vlivných kanovnících ve středověké Paříži se psalo často jako o dychtivých po majetku a moci. Zdá se, že Robert de Sorbonne, kanovník a zpovědník Ludvíka IX. Svatého byl výjimkou. Z podporou krále zřídil r. 1253 Kolegium, ve kterém měli na náklady kolegia žít a studovat teologii nemajetní studenti. Vyvinulo se ve středisko bohosloveckého studia a postupně ve věhlasnou univerzitu. Ve 13. st. na ní studovalo 15 000 žáků. V r. 1355 byl jejím rektorem Čech Vojtěch Ranků z Ježova. V r. 1469 tam byla zřízena první tiskárna ve Francii. Kardinál Richelieu jako rektor univerzity zachránil budovu před zchátráním. Nechal v r. 1627 starou budovu centra univerzity zbořit a na jeho příkaz vystavěl architekt Lemercier komplex budov, jehož střed tvořila hlavní kaple. Budovy prošly několika stavebními úpravami: v l. 1624-1642 za kardinála Richalieuea, v r. 1806 za Napoleona Bonaparta a v l. 1885-1905. V období vlády Napoleona I. se z ní stala státní univerzita. Je zde 22 velkých poslucháren, 38 učeben, 37 místností pro docenty, 240 laboratoří, knihovna, hvězdárna a četné místnosti pro administrativu. V květnu 1968 byla Sorbonna jedním z center studentských nepokojů, které ve Francii přerostly v generální stávku. Od té doby je na základě hluboké univerzitní reformy rozčleněná do čtyř univerzit. Všechny mají svá hlavní sídla a několik oddělení. Většina oborů je však rozmístěna po celém městě a na předměstích. V univerzitním kostele je hrobka kardinála Richelieua. Sorbonna je dnes největší centrum vysokoškolského studia ve Francii. Hlavní fasáda je vyzdobena alegorickými obrazy věd.

Rue Saint-Jacques

V této ulici žili mnohé slavné osobnosti. V r. 1863 se sem se svou matkou přestěhoval Émile Zola. V domě č. 218 žil Jean de Meung (1250 – 1305), autor Románu o růži, jednoho z vrcholů francouzské středověké literatury. Stojí zde i Lyceum Ludvíka Velikého (po Ludvíku XIV.). Na tomto ústavu se slavnou tradicí studovali mj. Moliere, Diderot, markýz de Sade, Voltaire, Victor Hugo, Baudelaire. Rue Saint-Jacques je nejstarší pařížskou ulicí. Je to neobyčejně dlouhá ulice, která dodnes protíná celou latinskou čtvrť a ústí na Blv. Montparnasse, tedy v místech, kde byl ve středověku už venkov. Rue Saint-Jacques si dodnes zachovala původní dispozici někdejší Via Superior, po níž vedl do starověké Lutetie akvadukt přivádějící vodu z Rungis.

Pantheon

Původně zde stál chrám Sv. Jenovéfy, patronky Paříže. Nynější objekt byl vystavěn v l. 1757 - 1789 Soufflotem na objednávku Ludvíka XV. Tato stavba byla plánována na místě rozpadajícího se opatského kostela sv. Ženevievy. Pantheon je první velkou klasicistní stavbou v Paříži, který se znovu pokusil oživit jednoduchost a monumentálnost architektury klasické antiky. Je kombinací prvků antických (sloupoví a průčelní tympanon) a byzantských (půdorys řeckého kříže). Nad středem ční 117 metrů vysoká kopule s ochozem, odkud je výhled. V r. 1791 byl přeměněn v mauzoleum zasloužilých osob. V průčelí je alegorický reliéf z r. 1831 (Vlast mezi postavami Svobody a Historie věnčí slavné muže Francie) a také nápis „Velkým mužům vděčná vlast“. Kopule byla z podnětu Napoleona I. vyzdobena freskou „Nanebevzetí sv. Jenovéfy“. Uvnitř jsou na sloupech jména bojovníků padlých za svobodu v červencové revoluci v r. 1830, fresky ze života svatých a z dějin Francie. Uvnitř jsou pohřbeni slavné osobnosti Francie: Mirabeau, Voltaire, Rousseau, Victor Hugo, Emile Zola, matemtaik Monge a Jean Moulin, stavitel Souflot, Jaures a také Marie Currie-Sklodovská.

Palais du Luxembourg - Lucemburský palác

Po smrti svého manžela Jindřicha IV. již nechtěla Marie Medicejská bydlet v Louvre a rozhodla se vystavět palác, který by jí připomínal bývalé toskánské obydlí. R. 1612 koupila pozemek od vévody Francoise de Luxembourg, na němž začal o tři roky později S. de Brosse budovat palác inspirovaný palácem Pitti ve Florencii. O vnitřní výzdobu se postaral Rubens, který namaloval 24 obrazů popisujících názorně život královnin. Tato díla dnes tvoří samostatnou sbírku v Louvru. Královna se však dlouho z paláce neradovala. Stavěla se do opozice proti politice kardinála Richelieu a r. 1630 naléhala na svého syna Ludvíka XIII., aby kardinála odvolal. Avšak Richelieu vyšel z této potyčky vítězně, Marie Medicejská byla uvězněna v Kolíně nad Rýnem, kde v r. 1642 zemřela. Král se odstěhoval do Versailles a palác začal chátral. Královské rodině patřil až do Velké francouzské revoluce. Dnes je Lucemburský palác sídlem Senátu francouzského parlamentu. Jeho předseda přejímá zodpovědnost a funkce šéfa státu v době dovolené francouzského prezidenta.

Théatre National de l'Odéon - divadlo Odéon

Bylo postaveno v r. 1782 na náměstí Odéon vzniklém v r. 1779. Na scéně se konaly koncerty a plesy. Když divadlo vystavěné v antickém duchu vyhořelo, bylo r. 1807 rekonstruováno architektem Chalgrinem, který zachoval jeho původní vzhled. Sláva Odéonu však postupem času upadala a návštěvníci dávali přednost divadlům na pravém břehu Seiny. Dnes se tu hrají díla 20. stol.

Église St-Sulpice - kostel sv. Sulpice

Byl založen opatem ze St-Germain-des-Prés, aby sloužil farníkům v této části Paříže. Byl několikrát přestavován a v 16. a 17. stol. zvětšen. R. 1732 byl původní řecko-římský vzhled změněn ve stylu antiky. Projekt Sevandoniho upravil Maclaurin, později Chalgrin. Mezi umělci, kteří vyzdobili interiér, dominuje Delacroix. Návštěvníka udiví mohutnost budovy: 113 m délka, 58 m šířka, 34 m výška. V době zimního slunovratu prochází sluneční paprsek otvorem v okně umístěným nahoře v pravé boční chrámové lodi a odráží se na značce obelisku. V době rovnodenosti dopadá paprsek na destičku. Tato ryska již od r. 1744 určuje poledne. V kostele St-Sulpice jsou umístěny největší varhany ve Francii.

Église St-Germain-des-Prés - Kostel sv. Heřmana Na louce

Z jedné výpravy do Španělska r. 542 přivezl Childebert, syn Chlodvika, fragment kříže a tuniku sv. Vincenta. Pro umístění relikvií nařídil vybudovat klášter. R. 576 zde byl pohřben pařížský biskup sv. Germán (Heřman) a kostel mu byl zasvěcen. Klášter byl několikrát zničen za nájezdů Normanů a kostel byl do současné podoby rekonstruován v l. 990 - 1021. Gotická křížová cesta a refektář, ale zejména Chapelle de la Vierge (kaple Panny Marie) dělají z kostela jednu z nejpěknějších středověkých klášterních staveb ve městě. Kostel, který byl opatský, ale nikoliv farní, nemá velké rozměry: 65 m délka, 21 m šířka, 19 m výška. V době velké restaurace v 19. stol. byla klenba, stěny a hlavice sloupů pokryty barevnými malbami, které zabraňují ocenění proporcí stavby. Vpravo za vstupním prostorem se nachází kaple sv. Symphoriena, kde kromě ostatků sv. Germána odpočívají v sarkofázích i někteří členové dynastie Merejovců (není přístupná). Hlavní a příčná chrámová loď měly dřevěné sloupy, které byly r. 1646 nahrazeny gotickou klenbou. Sloupy se sochami jsou kopie originálů z 11. stol. uložených v muzeu Cluny. Arkády vyzdobil Flandrin (žák Ingrese) výjevy z Kristova života a scénami ze Starého zákona. Presbytář a chórový ochoz zůstaly téměř nedotčeny v podobě ze 12. stol. Naproti kostelu St-Germain-des-Prés je možno vidět Picassovu sochu Pocta Apollinairovi.

Pont-Neuf (Nový most)

Byl postaven v l. 1578 - 1604. Navzdory svému jménu je nejstarším pařížským mostem. Má bohatou plastickou výzdobu na všech svých dvanácti obloucích a pilířích, které lze nejlépe vidět během projížďky lodí. Vedle mostu se nachází jezdecká socha krále Jindřicha IV., jež byla první sochou umístěnou na veřejné komunikaci.

Samaritaine (obchodní dům)

Stojí na začátku Nového mostu. Dostal své jméno podle sochy Samaritánky dávající pít Kristovi. Tato socha stála u čerpadla pod mostem, které zásobovalo vodou Louvre a Tuilerijskou zahradu. Z horní terasy obchodního domu je překrásný pohled na celou Paříž.

Square du Vert-Galant (Náměstí Starého záletníka)

Malé náměstí, z něhož je vyhlídka na Seinu, nábřeží, Pont-Neuf a Louvre. Název Vert-Galant je lidovou přezdívkou Jindřicha IV. narážející na jeho sukničkářství.

Quai de la Mégisserie (nábřeží jirchářů)

U náměstí Châtelet začíná Pont au Change (Most Směny), vybudovaný v 9. stol. Karlem Lysým; osídlili jej směnárníci a zlatníci. Domy zde byly tak stěsnány, že bylo možné přejít přes most, aniž by chodec uviděl Seinu. Na tomto místě cizinci přicházející do Paříže měnili peníze. Do současné podoby byl most rekonstruován za Druhého císařství. Název dostalo nábřeží od jirchářů, kteří tady ve velkém zápachu zpracovávali ovčí kůže. O kus dál sídlili verbíři, jejichž úkolem bylo získávat dobrovolníky do armády.

Institut de France

Francouzskou akademii založil v r. 1635 kardinál Richelieu ve snaze starat se o francouzský jazyk. Je jen jednou z pěti vědeckých akademií ve Francii, které jsou součástí Institut de France. Členové akademie, tzv. 40 nesmrtelných, rozhodují o tom, zda bude některé slovo přijato do slovníku a bude oficiálně označeno za francouzské slovo. Další akademie provádějí výzkumy starověku, v oblasti přírodních věd, duchovních, právních a sociálních věd a umění. Kardinál Mazarin založil v r. 1661 kolegium, které mělo přijmout po 15 mladých šlechticích ze čtyř nových provincií připojených k Francii (Piemontu, Alsaska, Artois a Roussillonu), které byly pro Francii získány právě za Mazarina. Kolegium dostalo novou budovu v r. 1688 s kaplí a knihovnou, které byly postaveny podle projektů architekta Louise Le Vau. Kolegium existovalo do r. 1790. Napoleon I. vydal r. 1805 nařízení, podle kterého se mělo pět královských akademií spojených od r. 1795 pod názvem Institut de France, přeložit z Louvre a soustředit v budově kolegia. Palác byl projektován jako stavební objekt, který měl vyvážit na levém břehu Seiny Cour Careé Louvru. Zvláštností je polokruhovité průčelí. Uprostřed za sloupovým portikem vystupuje kopule někdejší kaple. Kaple dnes slouží jako zasedací síň. Konají se zde zasedání Akademie a celého Institutu. Zde se volí zástupci zemřelých členů a na slavnostních zasedáních se přijímají noví členové. Členství v některé z francouzských akademií se ještě dnes považuje za vrchol kariéry. Členy akademie byli např. Victor Hugo, Jean Cocteau, Eugene Ionesco. Mnoho jiných se však členy nikdy nestalo: Blaise Pascal, Denis Diderot, Jean-Jacques Rousseau, Honoré de Balzac, Émile Zola, Marcel Proust.

Hôtel des Monnaies

Mincovna byla vybudována v r. 1175 a v jejích vroubkovnách je umístěna rozsáhlá sbírka mincí a medailónů.

Musée d´Orsay

V r. 1986, 47 let po uzavření hlavního nádraží, bylo v překrásné budově z přelomu 19. a 20. st. od architektů Victora Lalouxe zpřístupněno Museé d´Orsay. Nádraží bylo postaveno podle plánů architekta Victora Lalouxe a otevřeno k příležitosti světové výstavy v r. 1900. Brzy ale bylo nádraží příliš krátké pro vlaky a v r. 1939 je uzavřeli. V těchto prostorách točil film Proces podle románu Franze Kafky americký režisér Orson Welles. Tato stavba, která byla původně orleánským železničním nádražím, jen o vlásek unikla demolici v 70. letech. Velká část původních architektonických prvků byla během adaptace zachována. Musée d´Orsay bylo slavnostně otevřeno v r. 1986. Museum má 17 200 m2 výstavních ploch a vystavují se zde díla z l. 1848 – 1914. V přízemí jsou díla od pol. 19. st. V 1. patře je vystaveno secesní užité umění a malby a plastiky od pozdního 19. st. do poč. 20. st. Ve 2. patře je umístěn impresionismus a neoimpresionismus. Vystavují se zde díla Van Goghova, Rodinova, Manetova, Pissara, Renoira, Gaugina, Cézanna a Henri de Toulouse-Lautreca.

Invalidovna

Monumentální komplex staveb z l. 1671-1676 dal postavit král Ludvík XIV. pro 7000 válečných invalidů a veteránů bez domova, z nichž mnozí byli odkázáni na žebrotu. Stavbu navrhl Libéral Bruand a v r. 1676 ji dokončil Jules Hardouin-Mansart. Kdysi zde bydlelo téměř 6000 vojáků, dnes je jich méně než stovka. Harmonické klasicistní průčelí, mistrovské dílo francouzské architektury 17..st., je jednou z nejpůsobivějších památek Paříže. Později byl do komplexu začleněn Dóm s pozlacenou kopulí, který sloužil Ludvíkovi XIV. jako soukromá kaple. Součástí komplexu je také Musée de l´Ordre de la Libération, které bylo založeno na počest hrdinských činů vojáků ve 2. st. válce, kterým velel generál de Gaule. Od úmyslu pohřbít v Dómu invalidů královskou rodinu bylo upuštěno a stavba se stala pomníkem bourbonské slávy. Pod kopulí vysokou 105 metrů byla dodatečně prohloubena kruhovitá krypta, ve které je na zeleném granitovém podstavci sarkofág s ostatky císaře Napoleona I., přivezenými slavnostně r. 1840 z ostrova Sv. Heleny. Dvanáct velkých bohyň vítězství, které stojí okolo krypty, symbolizují dvanáct vítězných polních tažení Napoleona v l. 1797 – 1815. Od r. 1969 je ve výklenku krypty hrob jediného legitimního Napoleonova syna Napoleona II., Orlíka, vévody z Reichstadtu, římského krále, jehož ostatky byly převezeny z Vídně v r. 1940. Orlík zemřel ve věku 21 let právě ve Vídni v r. 1832. V bočních kaplích jsou náhrobky jeho bratrů a slavných maršálů. Jsou zde pohřbeni Jerome Bonaparte, král Westfálský, bratr Napoleona, maršál von Turenne, padl v r. 1675 u Sasbachu; generál Bertrand, Napoleonův polní maršál na ostrově Sv. Heleny; Joseph Bonaparte, španělský král, nejstarší bratr císaře; odpočívá zde i maršál Foch, velitel spojeneckých vojsk v 1. sv. válce. Je zde také pomník Sébastiana le Pestre de Vaubana, architekta Ludvíka XIV. a je zde uloženo jeho srdce. Kostel sv. Ludvíka, známý jako „kostel vojáků“, byl postaven v l. 1679 – 1708 Julesem Hardouinem-Mansartem. Strohý, dobře vyvážený kostel má půdorys řeckého kříže. Na varhanách v kostele se v r. 1873 poprvé hrálo Berliozovo Requiem. V kostele Sv. Ludvíka uchovávají ukořistěné prapory nepřátelských vojsk. V bočních křídlech paláce je Vojenské muzeum. Patří k nejobsáhlejším muzeím vojenské historie na světě. Exponáty pokrývají epochu od doby kamenné až po konec 2. sv. války. Jsou umístěny ve dvou galeriích, nacházejících se po obou stranách velkolepého nádvoří Invalidovny. Při vchodu do zahrad před severním průčelím Invalidovny stojí dva německé tanky, ukořistěné ve 2. sv. válce. Je zde rovněž řada bronzových kanónů ze 17. a 18. st., 18 kusů patřících do triumfální baterie, které se používají jen při zvláštních příležitostech. Z této strany je hlavní fasáda dlouhá 196 metrů, má čtyři řady oken a monumentální vstupní portál s reliéfem představujícím Ludvíka XIV. s Moudrostí a Právem.

École Militaire

Je vysoká vojenská škola na Martových polích. Je to nejkrásnější stavba 18. st. ve městě, protože Ludvík XV. chtěl, aby se stavba svou krásou vyrovnala Invalidovně. Byla vystavěna za krále Ludvíka XV. ve dvou etapách v l. 1759 - 1792 podle plánů Jacquese-Angle Gabriela, za podpory Madame Pompadour pro výchovu důstojníků z řad chudých šlechticů, později pro všechny vrstvy. Problém ale představovalo financování stavby, proto byla uspořádána loterie a na karetní hry byla uvalena daň. Školu navštěvoval v 15 letech i Napoleon Bonaoparte. Když byl mladý poručík propuštěn z důstojnické služby, napsali mu do hodnocení jeho představitelé „Za příznivých okolností to může dotáhnout daleko“. Využil tedy příznivých okolností a jako Napoleon I. se stal prvním francouzským císařem. Centrální budova je v průčelí zdobena 8 korintskými sloupy přes dvě patra vysokými a alegorickými výjevy.

Martova pole

Rozlehlý park z větší části s typickou francouzskou zahradní architekturou. Původně zde bylo cvičiště pro vysokou vojenskou školu. Zde konali koncem 18. st. pokusy s letem balónů Charles a Blanchart. Za Velké francouzské revoluce bylo dějištěm lidových slavností za statisícové účasti lidu, zde byl postaven tzv. Oltář vlasti (1790). Tehdy se zde za účasti 300 000 lidí a také francouzského krále Ludvíka XVI. konala přísaha na návrh nové ústavy, který předpokládal zavedení konstituční monarchie podle anglického vzoru. Po nezdařeném útěku královské rodiny mnozí žádali, aby byl král na tomto místě popraven. Když v r. 1794 Robespierre vyhlásil nové státní náboženství, konalo se tu okázalé zbožňování Nejvyšší bytosti. V letech 1867, 1878, 1889, 1900 a 1937 se na Martových polích konaly světové výstavy. Přechodně tu byla i první pařížská dostihová dráha.

Pont d´Alma

Zuáv – socha vojáka na prostředním mostním pilíři se využívá k měření hladiny Seiny při povodních. Světlo svobody je památník příslušníkům francouzského odboje ve 2. sv. válce.

© 2006 Paříž-památky.cz: Pravý břeh - Levý břeh - Versailles - [mapa webu]